Encyklopedie

ÁLFR, ÁLF (ze středoislandského. álfr, pl. álfar = 'skřítek')

V germánském bájesloví obecný název pro řadu nižších nadpřirozených bytostí, které odpovídají římsým lárům a penátům. Álfové se zpravidla vyznačují nižším vzrůstem. Pohanství dělí álfar na světlé (= ljósálfar) obývající zejména svět Ljósálfheimr (obyčejně situovaný nad svět lidí - Miðgarðr), a černé (= svartálfar, čili dvergar), obývající zvláště Svartálfheimr (zpravidla v podzemí).

Dvergar jsou bytosti u nás známé jako trpaslíci. Dle severského bájesloví byli álfar vytvořeni bohy z červů obývajících tělo první bytosti, obra Ýmiho. Vládcem álfů (a světa Álfheimr) je vánský bůh Freyr. V lidové slovesnosti jsou álfar 'skrytí lidé' ('skrytci') - lidé zapření (skrytí) před Bohem. Álfar jsou zruční řemeslníci (zvláště kováři), výteční znalci kouzel, původci nemocí a, podobně jako většina bytostí dlejících pod povrchem země, mají i oni vliv na její plodnost. Bylo jim obětováno při álfablótu (= oběť álfům) spojovaného s vánočním časem. Mezi nejproslulejší álfy se počítají Nibelungové (Nibelungen, Niflungar). Pověsti o álfech naznačují manický původ, tedy že álfar mohou být duše předků (lat. mánés).

FYLGJA (z sisl. fylgja, pl. fylgjur = souputnice), též vardögl, ham či hau. Nejspíše identická se sisl. hamingjou a sisl. vörðr.
V germánském bájesloví nižší nadpřirozená bytost ženského pohlaví (dísa) následující a ochraňující člověka, například před neštěstím a zlým duchem. Analogická latinskému géniu a řeckému agathos daimón. Fylgje mohou mít různé podoby, avšak po většinu času jsou neviditelné. Obyčejně se jedná o zvířecí druh, jemuž je přisuzována lidská vlastnost (antropomorfismus), charakteristická pro jedince, k němuž fylgja náleží (např. statečnost - medvěd, vychytralost - liška, bojácnost - zajíc apod.). Fylgje mohou mít i podobu lidskou, tehdy vypadají jako člověk jimi doprovázený.

Víra ve dvojníky je mezi Germány takřka universálně rozšířená. Objevuje se ve Skandinávii, Německu (Doppelgänger), dokonce i ve Skotsku (Fetch). Souběžně je rozšířena víra, že vidět v bdělém stavu svého dvojníka je předzvěstí smrti (v psychiatrii se hovoří o Doppelsehen, či heautoskopii). Fygja též oznamují příchod svého chráněnce, či neštěstí, jež jej postihlo. Může být ochranným duchem rodu. Víra ve fylgjur je reliktem germánského totemismu. Dnešní vyznavači tzv. heathenismu rozumí fylgjou jednu z částí lidské duše.

HRÍMÞURS, HRÍMTHURS (z sisl. hrímþurs, pl. hrímþursar = ojínění þursové, tedy obři).

V severském germánském bájesloví jsou hrímthursové prvními bytostmi, analogičtí s řeckými titány, hekatocheiry a kyklópy. Jsou potomky androgyna Ýmiho. Podobně jako þursar jsou silami chaosu (dle některých autorů představují nespoutané síly přírodní), které stojí proti bohům, bytostem řádu, potomkům androgyna Búriho. Jsou první generací obrů, s vyjímkou Bergelmiho (nom. Bergelmir) a jeho ženy, utopenou v krvi Ýmiho prolité Ásy (syny Böra - nom. Börr (Bórr) -> Óðinn, Vilir, Véi). Z Bergelmiho (zachránivšího se v dřevěném žlabu) vzešla druhá generace obrů - dále nazývaná krátce - þursové (þursar).

VÖLKISCH (z něm. Volk = lid, rod, národ; volkisch = lidový).

Lidovectví, společný název pro proudy sdílející myšlenku etnocentrismu. Hnutí vzniká koncem 19. století na pozadí německo-rakouské Lebensreform (tj. životní reformy), jako reakce na sílící liberalismus a industrializaci. Hnutí silně ovlivnilo německý národní socialismus 1. pol 20. st., který jej posléze asimiloval. Pro völkisch je příznačný venkovský romantismus (vyjádření antiurbanismu), zájem o životní prostředí (z pohledu "životní prostředí Volku"), zápal pro lidovou kulturu, folklór, historii (antimodernismus), předkřesťanská náboženství a okultismus (tradiční církev, opírající se o stát, nebyla schopna uspokojovat nové potřeby lidu "zrazeného vládnoucí vrstvou"). Militantní podoba hnutí absorbovala směry jako rasismus, antisemitismus, nacionalismus a podobně. Po 2. světové válce dochází ke vzkříšení myšlenky (tzv. neo-völkisch), která se, mimo jiné, navrací i do novopohanství, kde se jako völkisch, častěji však angl. folkish označují etnocentrické pohanské proudy (etnická náboženství) stojící v opozici k proudům universalistickým, případně individualistickým a liberálním. Ústřední myšlenkou folkish pohanství jest: 'Náboženství má úzký vztah k našemu etnickému původu.'

"We stand proud and true in the name of Our Folk, regardless of the cost. We are Our own Family! We are Our own Culture! We have Our own Beliefs! We have Our own Customs! All of these things are what make us Our Folk." (Raudskeggr, Odinic Rite)

Obrázek: Dobová grafika, nesená völkisch motivy.

DÍS, DÍSA (z isl. dís, pl. dísir = paní)

V germánském bájesloví zpravidla nižší ženské božstvo (tj. nepočítající se k Ásynjím). Často jde o nějaký druh ochranných bohyň. Výjímečně se takto označují božstva vyšší, u Snorriho například Freyja je zvána Vanadís. Dísami jsou obyčejně nazývány také norny, fylgje, hamíngje a valkyrje. Zasvěcen jim byl svátek Dísþing (anglz. Disting) připadající na únorový úplněk. Na tento svátek, označovaný též jako dísablót ("oběť Dísám") dodnek připadají v severní Evropě výroční jarmarky. Pevninským ekvivalentem označení je nejspíše idísija, idisí (shn. itis, pl. itisí).

Obrázek: Dísy v představě umělkyně z počátku minulého století.

HEATHENISMUS, HEATHENRY (z angl. heathenism – pohanství)

Zastřešující termín pro germánská náboženství, zvláště pak pro jejich revival. Odvozeno od slova heathen (= pohan), vzniklého z got. haiþnó (= pohanka; mužský rod *haiþns), prvně užitého ve Wulfilově překladu bible (4. st. n. l.). Názory na původ slova se různí, je mu přiznáván jak původ domácí – pak je odvozováno z got. haiþi (= rašeliniště; srovnej s angl. heath), tak zahraniční, konkrétně řecký. Éthne, éthnos (= lid; bib. označení pohanů, resp. pohanských národů viz. tribalismus), s tímto je však v rozporu Wulfilovo užití domácích slov pl. þiudós (z got. þiuda = lid), adj. þiudiskó (= lidský - pohanský) na místě řec. éthnikós.

Současní vyznavači germánské tradice se užíváním pojmenování heathen vymezují jak vůči římské církvi (preferující lat. paganus), tak vůči směrům obecně označovaným jako novopohanství (neopaganismus), čímž poukazují na jistou výlučnost vlastního náboženství.

ÁSATRÚ (z isl. Ásatrú = víra v bohy, resp. víra v Ásy, jeden z božských rodů).

Nejrozšířenější podoba germánské náboženské tradice, termín je někdy volně zaměnitelný s pojmem heathenismus, vycházející zejména ze severogermánských náboženských představ, jež se dochovaly např. v lidové tradici, zákonících, eddické literatuře, staroislandských ságách a jiných středověkých literárních památkách (kupříkladu kronikách).

Vznik moderního Ásatrú je spojen se založením islandského Ásatrúarfélagu Sveinbjörnem Beinteinssonem roku 1973, avšak idea severského náboženství (tedy i jeho označení) je přibližně o sto let starší. Slovo Asetro se poprvé objevuje v dánském intelektuálním prostředí počátku 19. st.. Jeden z nejranějších výskytů slova v podobě Asatro je v opeře norského skladatele E. Griegga Olav Trygvason (kolem roku 1872).

Název se často nesprávně překládá jako "oddanost Ásům", na tento účet je třeba uvést, že se jedná o termín moderní, slovo trú (srovnej s angl. trust) znamená víru v běžném smyslu; isl. áss je zas označením pro Ása, stejně jako obecně boha (z čehož vyplývá i možnost začlenění Vanatrú v rámec Ásatrú) – lepším překladem je tedy "víra v Ásy", či "víra v bohy".

NORN, NORNA (ze sisl. norn, pl. nornir = ?, snad "smotávající" nebo "kýchající".

V germánském bájesloví nižší nadpřirozená bytost ženského pohlaví (tedy dísa) jiným bytostem osud určující. Je analogické české sudičce, řeckým moirám a latinským parkám. Jmenovitě jsou známy tři. Urðr ("co se stalo"), Verðandi ("co se děje") a Skuldr ("co by být mělo"). Tyto prodlévají u Urðina zřídla při, zde kořenícím, světovém stromě (Yggdrasil), který zalévají.

V anglosaské tradici jsou norny (angl. thre weïrdsystirs, three weird sisters = tři soudné sestry) podřízeny Wyrd, bohyni osudu. Dle Snorriho je noren vícero a pochází z různých rodů (Ásir, álfar, dvergar). Existují norny dobré a zlé (urozené a sprosté), čemuž odpovídají i sudby. Osud určují již krátce po narození, avšak zasahují i v průběhu života. To znamená, že osud - wyrd, není úplný ani nezvratný. Lid si je obyčejně představuje jako trojici přadlen (odkaz na "předení vlákna osudu", "tkaní osudu"). Osud určují též stanovováním délky 'svíce života', což je zřejmě mladší představa.

"Snovaly panny, | osudu vlákna, | když hrady se bořily | na Brálundu; | přepřádaly | zlaté nitě, | v měsíční síni | je zavěšovaly." (HH I., 3; přel. E. Walter)

Jeden z největších magických řádů současnosti. Kořeny má zřejmě u zednářských odnoží ve střední Evropě na samém počátku 20. století. Řád byl oficiálně založen v roce 1906, ale až o šest let později se objevil na veřejnosti a nabízel strukturu deseti stupňů. V tomto roce také přišel další zlom, když původní zakladatelé poznali Aleistera Crowleyho a povýšili ho na představeného Velké Británie a Irska. Crowley, který měl už v té době notoricky špatnou pověst, přepracoval dosavadní systém tak, aby lépe odpovídal jeho Thelemě, což vzbudilo výčitky.

Smrtí Theodora Reusse (1921) se řád ocitl bez zřejmého vedení a jenom málo lóží přetrvalo déle. Následující desetiletí se táhla ve znamení falešných prohlášení, sporů a o post hlavy řádu se ucházelo až tucet lidí. Po Crowleyho smrti se proces opakoval se stejnou vervou, tentokrát šlo o rozepře ohledně jeho odkazu. To se začalo měnit počínaje rokem 1969, kdy vystoupil Grady McMurtry (1918 - 1985) s kontroverzním tvrzením, že mu Crowley ve 40. letech předal pověření. Podařilo se mu organizaci vzkřísit a proměnit ji v jeden z největších okultních řádů 20. století. Crowleyho myšlenky zprostředkoval daleko širšímu okruhu lidí, než za jeho života. Poslední roky jeho vlády byly poznamenány hořkými soudními spory o autorská práva. Po jeho smrti do vedení nastoupil starší adept, jehož jméno není známo.

Po světě existuje řada jiných, drobnějších organizací a skupin, které se hlásí k odkazu O.T.O.

Obrázek: Lamen, neboli magický amulet O.T.O.

Speciální dřevěná destička, používaná při spiritistických seancích. Typizovaná tabulka, patentovaná v roce 1891 obsahuje písmena, čísla a další symboly. Patří k ní ukazovátko (planchette) na drobných kolečkách, díky němuž se může po tabulce pohybovat. Účastníci položí prst na ukazovátko a čekají na poselství. Ouija odpovídá tím, jak se pohybuje po jednotlivých písmenech.

Zejména v prostředí postmoderní magie se ujalo chápat duchovní obsah různých tradic jako určitý "proud", přičemž anglický výraz "current" označuje také elektrický proud. Jedná se tedy o charakteristickou energii, spirituální sílu, která je vyjádřením té které školy. Podle této představy když se napojím na nějaký proud, stane se pro mě zdrojem přirozeného vedení a určitým směrem mě posouvá – vztah je opravdu podobný jako mezi člověkem a vodním proudem.

RÚNA, RUNA (z sg. rún = tajemství)

1. Znak runové sady. R-y, původně magický prostředek, později též užívané ke psaní. Nejstarší nálezy s r-ovými znaky jsou datovány do 2. st. n. l., avšak zmiňuje se o nich již Tacitus. Za základní prameny napomáhající k pochopení významu rún jsou považovány - Runatál (část písně Havamál = Výroky Vysokého), Sigrdrífumál (= p. o Sigrdrífě) a trojice středověkých rúnových písní (staroislandská, staronorská a anglosaská). Mýtus přisuzuje objevení rún bohu Óðinnovi (viz Runatál), lidem je měl přinést bůh Heimdall(r) (viz Rígsþula). Vědním oborem zabývajícím se runami je runologie.

2. Označení písně/zaříkadla v Kalevale.

Doslova "městský šamanismus" označuje novopohanský proud, který se snaží zohlednit realitu současné městské civilizace při praktikování šamanismu, respektive neošamanismu. Městský šaman se dívá na zdánlivě neduchovní okolí, ve kterém žije, animistickým pohledem. To znamená, že i lidské artefakty mohou mít duši. Auta, počítače, elektrický proud se v očích urbanšamanisty znovu stávají oživlými bytostmi s vlastním duchem či duší a město samotné se stává středem kosmologie, nikoliv mrtvým prostorem, odděleným od posvátné přírody, jak tomu je v očích řady novopohanů.

S urbanšamanismem poněkud souvisí i moderní proud fantasy literatury zvaný městská fantasy, který reprezentují díla jako Nikdykde Neila Gainmana. V této knize, která byla zfilmována jako seriál, se setkáváme s druhým Londýnem pod úrovní města, který žije ve starých prostorách podzemní dráhy, s legendární Bestií, kterou má pod sebou každé velké město a dívkou jménem Dvířka, která otevírá brány mezi světy.

VALKYRJA, VALKÝRA (z sisl. valkyrja, pl. valkyrjar = ta, která vybírá padlé.)

V germánském bájesloví nižší ženské božstvo (dís), mající vztah k válce a jejímu patronu Óðinnovi. Průvodce duší mezi světy (psychopompós). Polobohyně původu pozemského (dcery králů - ženy hérojů; např. Brynhild - žena Sigurdova, Hervör Vědma - žena Völundova atd.), či božského (dcery Óðinna; Grímnismál uvádí tyto: Hrist, Mist, Skeggjöld, Skögul, Hild, Trúd, Hlökk, Herfjötur, Göll, Geirahöd, Randgríd, Rádgríd, Reginleif; Snorri výčet doplňuje o valkýryje (Gud, Róta a nornu Skuld), které rozhodují o výsledcích soubojů, z padlých vybírají nejhrdinštější reky a odvádějí je k hostině v síni padlých (= sisl. Valhöll), při níž roznášejí pivo. Proměňují se v labutě (bývají spojovány s labutími ženami - svanhvít). Potící se koně valkýrií jsou příčinou deště.

Obrázek: Bdění valkýrie, obraz E. R. Hughese z roku 1906.

VANATRÚ (z isl. Vanatrú = víra ve Vany)

Kult germánské božské rodiny Vanů (Vanir). Samostatně prakticky neexistující odnož severogermánského heathenismu, její stoupenci zpravidla existují jen v rámci Ásatrú. Tuto skutečnost lze zdůvodnit i nábožensky – informací o božské rodině Vanů je velmi málo, známá božstva (Njörðr, Freyr, Freyja) jsou dle mýtu rukojmími Ásů (bývají dokonce Ásy nazývána). Z mytologie lze usuzovat, že Vanir je jméno álfů. Vanská božstva mají silný vztah k zemědělským mystériím a plodnosti. Pojem se objevuje poměrně záhy v 2. pol. 20. st. (2. vlna heathenismu), je odvozen od slova Ásatrú.

VAN (ze sisl. Van, pl. Vanir = Vanové, nejspíše z isl. vinr = přítel).

V germánském bájesloví bůh z rodiny Vanů (Vanir) ze světa Vanaheimr. O Vanir se dochovalo velmi málo. Z vaských božstev jsou de facto známi Freyr, Freyja a Njörðr, jejichž vyslání k Ásům (Æsir, Ásir) bylo smírčím projevem, který zpečetil ukončení vzájemné války zapřičiněné zabitím. K Vanům lze počítat též Ásy Høniho a Mímiho, odeslané v oplátku. Současně k Ásům i Vaům lze počítat Kvasiho (zabitého skřítky), božskou bytost vzniklou smíšením slin bohů s medem. Kontinentální bohyni Hertě (Nerþus), je též přisuzován vaský původ, je ztotožňována s Njörðovou sestrou, o jejímž jméně však severská mythologie mlčí. Vanir jsou považováni za původní severská božstva plodnosti, do pozadi zatlačená kultem Ásů; mají úzký vztah k álfům (álfar). Uctívání Vanir je předmětem proudu nazývaného Vanatrú.